Tak trochu jiná SEBELÁSKA

logo

Mám pocit, že dnes je ten den, kdybych dala všechno co mám za možnost utéct ze svého těla. Prostě se jen tak sebrat, opustit svou tělesnou schránku a dívat se na ní hezky z venčí. Zase znova zkusit všechny ty aktivity, které do jisté míry dělám i teď, ale zkusit je bez pocitu, že s každým dalším krokem se blížím více k propasti nevědomí čili bezvědomí.
Nepotřebovala bych být u toho viděna. Nepotřebovala bych dokonalé fotky na instagram jak běžím do kopce, jak jdu do schodů, jak házím sněhovou kouli, jak jezdím v prašanu – krátký smýkaný oblouk, jak si umývám vlasy, čistím zuby, vařím večeři, cvičím v posilovně – jak jsem. Jak jsem zase jen JÁ.

 

Víte, přesně v tyhle chvíle nechápu pojem SEBELÁSKA.

Proč?

Dneska jsem lyžovala, večer s kamarády a hned při první jízdě jsem spadla. Je to v pořádku, neb: „Kdo nepadá, jezdí pod své možnosti.“ Jenže tohle byl ten moment kdy se začal můj den měnit, z toho skvělého na ten pod psa.

Mé tělo, jako by si řeklo, dost, dneska vyhraji já… A já vzdorovala. Silně. Myslím, že jestli máme v těle nějaké postavičky, které ovládají naše emoce, museli mít spoustu práce a taky zábavy. Lyžovala jsem a lyžovala, a tělo stále říkalo „Už dost…“ A já na to? Jen já určím kdy přestanu. Porušila jsem své zásadní pravidlo: Když už to nejde, přestaň.
Ale… Přišel moment, kdy jsem si řekla, je to fuk, stejně to bude špatný ať odejdu teď nebo za 20minut. A špatný to bylo, najednou si uvědomíte, jak vás umí ošálit, zdánlivá svoboda. Jak je příjemné vyzouvat si lyžáky a nebrečet u toho protože to prostě nejde. Jak se snažíte i přes to, že se vám klepe celé tělo. A ruku zvedáte za pomoci, ruky druhé, nakrájet zeleninu abyste si mohli udělat tu slíbenou večeři ve dvou. Jak při sprchování, uvažujete jak moc bude vadit, když tu hlavu necháte být a pak bojujete za každý pohyb abyste ji zvládly umýt.

Prostě a jednoduše…. Když chceš přelstít své nemocné tělo, ukáže ti, že nevyhraješ.

Přesně tohle je ten důvod proč! Mé tělo, které mi nedovolí být sama sebou. Chápu, že veškeré umění sebelásky spočívá v tom přijmout sebe sama takového jaký jsem, ale…. Vážně to tak musí být? Protože já sebe sama považuji za v pohodě bytost, s chybami i rozumnými názory, za bytost, která zvládne lidem naslouchat a zvládne se i svěřit. Ale, jsem stále ještě ta holka, které se v noci zdá, že je přeci jen hubenější, zdravější, normálnější a hezčí.

3 roční období jsem aktivní, a hubnu – lidé mě chválí, říkají ty uchu lahodící věty: „Teda, tobě to sluší“ „Ty jsi musela zhubnout viď?“ a pak nastane období 4, kdy mě má MG složí na kolena, a já nedělám nic. A ačkoli stále jím dobře, tak jak chci, přibírám, a oblečení co v létě bylo velké je rázem zase dobré. Spodní prádlo, které už nebylo oblíbené, protože BYLO velké, je zase tím OK. A ne, nemyslím si, že v tuhle chvíli dokážu říct: „HEJ, TO JE V POHODĚ, SEBELÁSKA!“

 

Ne, v tu chvíli chci veškerou SELFLOVE poslat někam, s hrdě vztyčeným prostředníčkem, protože já stále miluji SEBE, jen ne tak úplně své tělo.

Ať chceme nebo ne, ve světe jsou zavedené jisté, definice krásy, a je ještě krásnější když tyto definice nesplňujete a jste krásní jinak. Třeba proto, že máte pihy, třeba proto, že máte krásný úsměv, třeba proto že máte vlasy do půli zad. Jenže všechny tyhle definice tak trochu jiné krásy, jsou viděny lidským okem až na druhý pohled. Čili na první pohled, jste pro začátek tak trochu jiní, možná spíš tak trochu obyčejní. A ano, tohle je v pořádku. Tohle je svět, ve kterém žijeme, který známe a dokážeme se v určitou chvíli našeho života smířit s tím, že to tak prostě je a zůstane.

Chvíli vzdorujeme, barvíme si vlasy na duhovo, malujeme si kouřové stíny, či černé linky, nosíme starý svetr po babičce a říkáme, tohle je teď v módě. Snažíme se být těmi, kteří zaujmou na první pohled svou umělou jinakostí. A pak se dostaneme do fáze, kdy naše vlasy mají svou původní barvu, naše líčení je střídmé, a náš svetr po babičce je domácím úborem, ve kterém nostalgicky prohlížíme staré VHSky, a jsme prostě všední, ale krásní. Krásní na ten druhý pohled. Ale to přeci nevadí, protože ten kdo je zvědavý si zaslouží objevit ty malé jinakosti. Ne povrchní okukovatel.

Celým tímhle zmateným článkem jsem chtěla říct…. Já ani nevím co, měla jsem prostě jen chuť, vysmát se, své osobní sebelásce, protože dneska ji cítím, tak trochu jinak. Tak trochu černo-bíle, jakože tělo-duše bla bla bla….

Přeji vám do nového roku hodně dobrého a méně zlého.
Avšak přát vám jen dobro nemůžu, neb nebýt misky vah vyrovnané, přestali bychom vnímat dobro jako dobro a stalo by se pro nás pouze všedností.
Proto vám přeji přiměřený počet dnů pod psa, a nadmíru těch skvělých dní.
Přeji vám aby chyby, které uděláte, nebyli osudové, ale aby se staly pouze jednou částí cesty k osudovému pozitivnímu rozhodnutí.
Přeji vám málo nachlazení, chřipek a angín… 
A co vám přeji především? Buďte lidmi! Inspirujte, tolerujte a vnímejte svět, přírodu a planetu.
Nebuďme fanatičtí vegani či masožrouti, nebuďme ekologové pohrdající lidmi, kteří to necítí stejně. Nebuďme politickým nástrojem k rozhádání společnosti.
JSME, tedy BUĎME!

Děkuji, že jste to dočetli až sem.